SMS soutěže o ceny
Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit. Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 78 milionů obyvatel (k roku 2007) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty.
Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954). Se začátkem panování třetí dynastie se v Egyptě začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. Kr.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
V Tunisku operuje 5 leteckých společnosti a to Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter.
V lesích severní části Tuniského Atlasu roste dub korkový, eukalypt, ze kterých se vyrábí korek a eukalyptový olej na vývoz. Většina divokého povrchu Tuniska porůstá na severu suchá makchie (křoví), uprostřed suché travnaté stepi, solná jezera a na jihu pouště.
Podnebí se v Tunisku mění ze severu k jihu. Pobřeží Tuniska má letní teploty příjemně teplé (kolem 33 °C). Vnitrozemí Tuniska je horké, na jihu na Sahaře je až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou: 2.polovina června-přelom září a října. Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé. Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé.
Francie byla dlouhou dobu považována jako centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přitaženou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců z hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop.
Francie (francouzsky La France), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Součástí Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník).
Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.
Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou je tzv. Štrasburská přísaha z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.
Hlavním městem je od roku 1871 Řím. Předtím to byl po sjednocení Itálie v roce 1861 Turín a od roku 1865 ho nahradila Florencie. Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie. Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie.
V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka. Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n.m. včetně nejvyšší hory Monte Bianco (Mont Blanc). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n.m.
Spojené království je stále ještě významným průmyslovým státem, ale výrobky, které produkuje, se změnily. Důležitosti nabyla novější průmyslová odvětví, např. elektrotechnický, potravinářský a chemický průmysl. Většina obyvatelstva dnes pracuje ve službách, např. ve státní správě, finančnictví, školství, zdravotnictví a cestovnímu ruchu. Dnes jsou nejdůležitějším nerostným bohatstvím Spojeného království velká naleziště ropy a zemního plynu ležící pod dnem Severního moře. Severní Anglie je rozdělena vápencovými a žulovými hřbety horského pásma Pennin. Na severozápadě jsou hory a třpytivá jezera. Wales je nádherná země zelených údolí, klikatících se řek, travnatých planin, zemědělských usedlostí v kopcovitém terénu a holých hor. Většinu země pokrývá Kambrické pohoří, poseté malými jezery a vodopády.
Spojené království bylo první zemí na světě, ve které došlo v hospodářství k přechodu od zemědělství k průmyslu. Tento proces začal koncem 60. let 18. století a nazývá se průmyslovou revolucí. V průběhu 19. století se rozvinula taková průmyslová odvětví jako textilní průmysl, výroba železa a oceli, stavba lodí a těžké strojírenství. Palivem pro tato průmyslová odvětví se stalo uhlí, které bylo v tu dobu největším nerostným zdrojem Spojeného království. Až do 80. let 20. století tvořila tato průmyslová odvětví páteř celého hospodářství. Večer před Novým rokem (Silvestr) je noc plná veselí po celé zemi, zvláště pak ve Skotsku. Tam se konají rodinné oslavy a před půlnocí se lidé shromažďují na náměstích, spojujíce své paže o půlnoci zpívají píseň „Auld lang syne“. Ve Skotsku se poslední den v roce nazývá Hogmanay a podle tradice se věří, že první návštěvník v Novém roce přináší do domu štěstí. Lidé si navzájem dávají kousek uhlí s přáním, aby jejich komín kouřil co nejdéle.
Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná zde jako kastilština. K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (užívaná na východě Španělska), baskičtina, galicijština a aranéština. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.
Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520-1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614 a židů v roce 1492.
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
V neposlední řadě, se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, což je způsobeno nerovnoměrnou politikou regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji. Šance na zlepšení tohoto stavu a na získání potřebných rozvojových dotací pro tyto regiony, dává členství v EU, které se v Chorvatském případě stane realitou v brzké době.
V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku illyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Během 2. - 1. století př. n. l. vytvořili Římané na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také toto území. Od 7.století se zde začali usazovat Slované, kteří později vytvořili jednotný chorvatský stát. Prvním chorvatským králem byl Tomislav I. z dynastie Trpimírovců. Roku 1102 bylo chorvatské království spojeno personální unií s uherským státem. někteří historici se však domnívají, že šlo spíše o anexi.
Vlastně celé Jadranské pobřeží s četnými ostrovy je velmi lákavé - města Rijeka, Split, Zadar, Makarska a další, dále ve vnitrozemí Plitvická jezera - soustava jezer ve vápencové krajině. Chorvatsko je pro Čechy jedna z nejnavštěvovanějších zemí.
Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie.
Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graeci, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Iónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jazykem, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý.
Za posledních několik let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10 % celkového počtu obyvatel.
Řecko je tržně orientovaná ekonomika se silným veřejným sektorem. Cestovní ruch je velmi důležitý, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registrovaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4 % jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů.